Přidat názor k článku Milovnice zvířat

Ačkoli mám sama psa, kocoura, papouška a malé děti,autorku velmi chápu.
Moje babička také ve stáří, kdy už stěží zvládala péči o sebe, sbírala na ulici kočky. Z prvního kocourka jsme měli všichni radost, sama jsem zařídila veterinární ošetření a nakoupili jsme babičce všechny potřeby, u třetího přírůstku nám právem zatrnulo. Postupně koček přibývalo, doma se jí množili, babička se stala členkou nějakého spolku kočičích fanatiků, krmili kočky málem po celé Praze, organizovali odchyty. Zvířata byla neočkovaná, neodčervená, nemocná, nesmírně vystresovaná. Jeden kocour babičku opakovaně napadl.Počet zvířat v její maličké garsonce na proseckém sídlišti byl proměnlivý, ale jednou dosáhl i čísla 23. Bylo to naprosto strašné. Babička byla stará, pomočovala se - používala takové hadříčky místo plenek, které si prala a sušila na topení - na tom ty kočky...,potřebovala každou chvíli hospitalizaci, my všichni jsme se těch vystresovaných zvířat báli...Pořád jsme se s tátou snažili s tím něco dělat, pár jsme jich udali někde na vesnici, několik nemocných jsem utratila / jsem lékařka../, pár jsme jich někde v lese pustili. Ale nikdy jich neubylo na dlouho. Nosili jsme babičce jídlo, peníze by utratila pro kočky / ale i ty peníze/. Strašně jsme se tam styděli chodit, celý dům nás nenáviděl, ale chodili jsme tam...Zkusili jsme všechno, rozpisy kdy tam kdo půjde, všechno marné, žila pro "kočičky".
Babička je asi 15 let po smrti,a já jsem až do loňského roku tvrdě odmítala mít kočku. Až moje Terezka mě ukecala, našeho Maxíčka máme rádi, je to nádherný kocour plemene Ragdoll, ale stejně vám přiznám, že mi trochu smrdí;-)