Přidat názor k článku Milovnice zvířat

Já autorce rozumím a chápu její postoj. A podepisuji se pod předchozí příspěvek. Zažila a zažívám něco podobného.

Moje tchýně má dva kocoury. Jsou to bílí peršani. Kdyby se o ně starala, tak jak jsem ji mnohokrát radila a ukazovala, byla by to nádherná zvířata, ale já, ač zvířata miluji, se jich nejsem schopná dotknout, jak se jich štítím. Snad nikdy je nečesala, proto to nemají rádi, a když už je nutné se zacuckovanou srstí něco udělat, musí se to řešit úplným oholením. Oba kocouři mají tlapky žluté od moči, srst není bílá, ale taková...no prostě špinavá. A smrdí. Když přijdu s dětmi na návštěvu, vozím pro děti vlastní nádobí, protože kocouři jedí ze stejného nádobí jako lidi. Když dostaneme něco k jídlu, tak tajně vybírám chlupy a když odcházíme, jsme obaleni bílými chlupy. Kocouři nepoužívají žádný kočkolit, jen molitan v misce, který tchýně přepírá v ruce v umyvadle. Od té doby, co jsme u ní zničili nekolikeré boty šlápnutím do kocouří loužičky, chodíme tam obutí.
Naše tolerance je v tomhle ohledu nezměrná, ale samotné děti u ní nenechávám. Když potřebuji pohlídat, přijede k nám. Jsme tak domluveni. Naštěstí vztahy máme skvělé, holka babičku miluje, zvířata taktéž. Sami máme kočku, andulku a morče.