Milá Petro,
taky to tak vnímám. A stejně tak jsem se párkrát neubránila a ve společnosti maminek, které takto mluvily, jsem se určitě tohoto verbálního "prohřešku" :-) dopustila. Zpravidla nevědomě. Přemýšlela jsem pak, jak se to mohlo stát, když takto vůbec neuvažuju, syna považuju za autonomní bytost a sebe koneckonců taky :-). Až jsem došla k závěru, že se tím nebudu trápit - ani tím, že to někdo používá, ani tím, že se občas uřeknu já. Začla jsem tento styl mluvy vnímat podobně jako dialekt - ne všechna nářečí apod. mi znějí příjemně, ale znáte to - stačí pár dní, měsíců či let pobývat ve společnosti lidí tak mluvících a člověk hned něco pochytí :-), ač nerad. Možná za tím vězí i potřeba stát se součástí skupiny, nevyčnívat ve smyslu "vyvyšovat se na někoho" či jím snad dokonce pohrdat. Je to zajímavé "téma", ale původního článku se až tak netýká...
Předchozí