Přidat názor k článku Trocha smutku

už skoro 2 roky jsme se s manželem snažili o toho našeho malinkého a vytouženého andílka.
Už jsme to vzdali, naplánovali dovolenou a chtěli si užít prázdniny s tím, že padající listí umělé oplodnění jistí. Ale ejhle, na začátku července na mě vykoukly dvě čárky na těhotenském testu. Ta druhá byla slabá, ale vem to čert, JE TAM! Poprvé tam konečně byla. Ta tam byly představy s jakou láskou a hlubokým pohledem do očí na šíleně romantickém místě to řeknu manželovi. Začala jsem plakat a utíkala do ložnice, kde jsem ho celého zmuchlaného probudila a se slzami v očích a třesoucí se rukou mu řekla: "Budeme mít miminko, hele!"
Nádhera, fakt. Tohle byly nejkrásnější dny mého života, ikdyž už mě bolela prsa, celej den bych prochrápala a bolelo mě v podbřišku. Zavolala jsem doktorce, domluvila termín, který mi připadal neskutečně daleko a chtěla si už jen užívat. Boleti v podbřišku mě v 5. týdnu donutily navštívit doktorku. Ta mi udělala ultrazvuk, ale v děloze nebylo nic vidět. Hned mi odebrala krev na HCG a upozornila na možnost mimoděložního těhoteství. Hned druhý den jsem volala na výsledky z krve. To byla první a jediná dobrá zpráva, která mě za moje 10 týdnů dlouhé těhotenství čekala. Hladina HCG byla jen 231 a to ukazovalo na úplný začátek těhotenství, takže miminko nemohlo být v děloze ještě vidět, prý se ukazují až kolem hodnoty 1500. Domluvily jsme se na kontrole za 14 dní.
Tahle kontrola neprobíhala přesně podle mých představ. V děloze bylo v 7. týdnu vidět jen plodové vejce bez žloutkového váčku. Už se to paní doktorce nelíbilo, ale že prý se to někdy může stát, že jsem měla pravděpodobně ovulaci déle. Odebrala mi krev opět na HCG. Až o dva týdny později jsem se dozvěděla, že hladina byla něco kolem 2400, což zhruba odpovídalo pátému týdnu.
Za dalších 14 dnů tedy když jsem byla v 9. týdnu, jsem se chystala na další kontrolu, když jsem začala slabě špinit. Hrozně mě to vylekalo a rychle jsme odjeli k mé doktorce. Ta mě prohlédla. Miminko sice vyrostlo, ale odpovídalo 6. týdnu a srdíčko mu stále nebilo. Řekla mi, že to vypadá na zamlklé těhotenství a poslala do nemocnice. Celé dopoledne jsem proplakala.
V nemocnici mi řekli, že se pokusí miminko ještě udržet. Dostávala jsem injekce, léky. Chvíli jsem krvácela, chvíli ne. Za týden mě čakal kontrolní ultrazvuk. Andílek téměř nevyrostl. Tak kontrolní HCG z krve. Na jeho výsledek jsem čekala asi 6 hodin. Ale už jsem moc dobře věděla, jaký bude jeho výsledek. Plakala jsem, loučila se s andílkem, ale stále jsem doufala. Naděje má přeci umírat poslední. Naděje možná, ale andílek už mi umřel. Když mi sestra sdělovala výsledky, řekla mi jen cifru 1300, s tím, že neví kolik jsem měla předtím. Ale já to věděla, měla jsem 2400. HCG klesalo a naděje zemřela.
Druhý den mě vezli na revizi, já už to chtěla mít za sebou, nemít bříško, už jsem nechtěla mít nic, jenom klid. Chtěl jsem domů, sice bez anděla, ale k mému muži, který byl fantastický od 2 čárek na testu až po smrt miminka. Miluji ho nejvíc jak to jen jde a chci mu poděkovat. On je totiž pořád mojí nadějí. A z naší lásky se určitě brzy anděl narodí.