Přidat názor k článku Malé děti šlapou po klíně, velké po srdci...

Nemáme to jednoduché? ale mohlo by to být i mnohem složitější, ne? :-)
Lucie, na tvou otázku, zda to máme zapotřebí - ano, máme. Kdo jiný by měl našim dětem ukázat, že mají svoji hodnotu, svoje právo na chyby a tápání, že se neprovinily tím, že se vůbec narodily? My je přijali do svého srdce, do své rodiny, a teď tedy tohle všechno máme zapotřebí...protože oni to potřebují k tomu, aby mohly dospět. Těžko si kdokoliv z nás umíme představit, jak se cítí tyto děti, čím vším musí procházet, jaké vnitřní zmatky zažívají. A pro nás není řešení té dané konkrétní situace nijak přehledné, my v tu chvíli nevidíme dopředu, abychom se mohli správně rozhodnout, jak se zachovat... a přesto nemůžeme jen tak hodit flintu do žita.
Kromě toho každý zážitek nám všem přináší něco nového, něco důležitého.
Jak přijaly ostatní děti svoji sestru, nad tím jsem přemýšlela včera celý večer. My všichni jsme ji přijali zpět bez výčitěk a s jistým ulehčením - ale ona je jiná, my jsme jiní a náš vztah je jiný. Prostě vymazat to všechno nelze (a myslím si, že je to dobře).