Přidat názor k článku Vyspalé miminko = spokojené miminko i maminka

Proč se zase (skoro :) všichni čertí, když někdo něco napíše z Ameriky? Já jsem si z článku vzala podstatu sdělení a je mi jedno, jestli autorka uposlechla sdružení pediatrů nebo jen svou intuici. Beru to jako zkušenost, kterou si mohu přebrat a buď upotřebit nebo ne.

Já osobně musím říct, že jsem také byla tou maminkou, která nechtěla nechat dítě plakat v postýlce. A nenechala. Vstávala jsem k dceří každou noc minimálně čtyřikrát, a pokaždé čekala až zase usne, protože jinak by zase křičela. Trvalo to někdy i dvě hodiny a za půl hodinky se vzbudila zase... nebylo to na kojení, na to zvyklá nebyla, protože to byla ta dcera, která, když se narodila spala od šesti týdů celou noc od asi devíti večera do půl sedmé ráno. V osmi měsících se však začala budit a jak to pak probíhalo jsem už napsala. Těsně před jejím druhým rokem jsem byla opravdu totálně vyčerpaná. A tak manžel rozhodnul, že jí necháme v postýlce tzv. vyřvat. Plakala maximálně deset minut, volala mě (to mi tedy drásalo srdce), ale po deseti minutkách bylo ticho a to až do rána. A příští noc jako mávnutím kouzelného proutku spala celou noc a tak to je až dodnes :)

Druhá dcera nespala od malička celou noc, budila se v pravidelných časech asi dvakrát za noc na kojení a pak velmi přirozeně přešla na pouze jedno a nakonec žádné buzení. Celou noc spala zhruba od roka a půl... bez problémů. Přičítám to tomu, že jsem jí po nočním kojení vždy hned uložila ještě bdící do postýlky, chvíli si tam broukala a usnula. Ale na každé dítě tohle fungovat určitě nebude...

Prostě co dítě, to originál. Stejně jako co maminka, to originál a tak tyhle diskuse by měly podle mne sloužit pouze k výměně zkušeností a ne k tomu, aby se dva tábory pořád dohadovaly, kdo má pravdu.