Naše dcera dost dlouho usínala sama a bez potíží, a v roce a půl byla nemocná. Jako vždycky jsme jí víc povolili, když chtěla abychom u ní byli než usne. Při nemoci má nárok. Obvykle se ale do týdne dala sama do gala. Tentokrát ne. Ovšem nezdálo se mi to jako vrtoch (jaké měla dřív), ale měla opravdu děs a hrůzu v očích, jak jsem to nikdy dřív u ní neviděla. Tak jsem se rozhodla jí netrápit a chodili jsme k ní jeden nebo druhý, než usnula. Budila se i v noci a zase křičela strachy, tak se k ní přestěhoval manžel. (Já byla vytížená - spala jsem v místnosti s naší druhorozenou). Takhle to trvalo asi čtvrt roku, teď už zase usíná sama. Jsem ráda, že jsme to nelámali přes koleno, i když to trvalo dýl. Když má "propad", prostě jsme tu jako její rodiče, abychom jí pomohli to překonat. A až to či ono bude zvládat sama, tak jí podpoříme v samostatnosti.
Předchozí