Adelko,
upřímnou soustrast... připomnělo mi to moje vlastní noční poskakování na balonu s dítětem v šátku, když ho trápily prdíky. Při skákání na balonu se fakt nedá usnout - pamatuju si svoje zoufalství, modlila jsem se, ať už jsou mu alespoň 4 měsíce, ať si ty střeva zvyknou... :-D
A zvykly si :-D
Dneska spíme všichni skvěle. Vyřvávání jsme taky odmítala praktikovat - dělám to až teď, kdy si vymýšlí. Když byl menší, pláč měl VŽDY nějaký důvod - strach, zuby, bříško, hlad, žízeň, horko, samota... Někdy jsem to nevychytla na poprvé, ale nakonec se vždy ukázalo, že důvod byl.
Přeji všem maminkám cit pro potřeby svých dětí a hodně sil!
Předchozí