Ono to může být i pozitivní. Šla jsem do práce v půl roku dítěte (a kousek), sice jen na pár hodin denně. Šílela jsem hrůzou, jak to vydrží, jíst mu moc nechutnalo, z láhve mlíko odmítal a já si nemohla dovolit odbíhat každé 2 hodiny kojit. O ono světe div se. Prcek neplakal, do měsíce se nádherně rozjedl (teda doma pořád moc nechce, ví že si vynutí prso) a když se ráno blížíme k bytu mé sestry (je na mateřské a tak hlídá i mé dítě a hlavně jí to strašně baví - jinak je nezaměstnaná), tak malej při pohledu na sestřenici hýká nadšením. Samozřejmě jde pak rád domů, ale je to pro nej změna a dělá tam pokroky. Například jsem ho nedokázala naučit tleskat. Já se mohla uplácat a nic. Pak viděl svou o kousek starší setřenici, jak si zatleskala, když se jí povedlo jít na nočníček a začal tleskat taky. A takových drobností jsou spoustu. A já nešílím z toho, že mi utíká práce.
Předchozí