Přidat názor k článku Ještě aspoň trošku...aneb, když dítě nechce jíst

Prý už jako miminko jsem neměla moc kladný vztah k jídlu. U kojení jsem usínala, ve 4 měsících maminčino mléko vystřídal Sunar, tam byla aspoň kontrola, kolik toho vypiju. V poradně se za mě mamka styděla, jak jsem byla drobná a hubená. Tohle mě provázelo celé dětství, do první třídy mě kvůli "tělesné zdatnosti" ani nechtěli přijmout, ale tehdy rodiče zakročili, na školu jsem po psychické stránce zralá byla. Celý život jsem jen slyšela Jez! Holka, ty ale vypadáš! Tobě doma nedávají jíst? atd. Vrcholem bylo, když o mě jedna učitelka ve škole prohlásila, že vypadám, jak z koncetráku (několik let jsem ji pak ani nepozdravila). Prodělala jsem všechna možná vyšetření, pobyt v ozdravovně, ale byla jsem vždycky naprosto zdravá, jen prostě hubená. Dnes je mi 28, měřím 176cm a vážím zhruba 52kg. Vím, je to málo, ale jsem zdravá, porodila jsem dvě zdravé děti, první jsem kojila přes rok, druhé je teď čerstvé. Mám své potíže (hůř udržuju teplotu, tukové zásoby nejsou, musím jíst častěji po menších dávkách, jinak jsem brzy vyčerpaná), snažím se trochu sportovat a mým cílem je přibrat, ale nejde to. K jídlu nemám moc kladný vztah, myslím, že za to mohou ty roky nucení do jídla (od nedojedeného talíře jsem vstát nesměla, takže jsem obědvala klidně i hodinu). Nerada vařím, ale když mi uvaří někdo jiný, tak to sním s chutí.
Proto se raději dívejte, jestli jsou vaše děti zdravé, jinak spokojené a do jídla nenuťte, je to pak trápení na celý život (své rodiče chápu, nic jim nevyčítám, ale syny do jídla nutit nenechám).