Přidat názor k článku Ještě aspoň trošku...aneb, když dítě nechce jíst

Manžel to má těžké, ale je na mé straně. Jen by chtěl mít pokoj a neřešit to. Dříve jí často něco odkýval, aby měl klid. A chtěl by, abychom si to vyřešili mezi sebou, jako dvě dospělé. Ale vyříkat si to v klidu nepomáhá, ječet taky nepomáhá, takže mi zbývá co nejvíce mlčet, na nic dalšího jsem nepřišla. Naštěstí díky Lucince není moc čas na řečnění.
Loni manžel změnil práci, stouplo mu sebevědomí a začal svojí matce říkat vždy svůj názor a výrazně s ní omezil kontakt. Samozřejmě si naši vyslechli, že DŘÍVE takový Lukášek nebyl. I když nepochybuji, že na té změně mám taky podíl. Ona žije na Moravě, ale na důchod hrozí stěhováním do Prahy, má tu syna i dceru...:-(
Myslím, že ta změna u manžela souvisí i s tím dopisem, hrozně se za ni styděl, hlavně že to poslala těm našim. Oni jsou totiž fajn.
Je těžké to hodit za hlavu, třeba už týden před návštěvou si dávám dohromady odpovědi na případné otázky či rady, abych zůstala zdvořilá a řekla jí toho co nejméně a nedovolila ze sebe dělat blbce. Asi na ni nemám dost vysoké sebevědomí.. Ted se nám pozvala na oslavu narozenin mojí mámy, původně jsem se těšila... Eva