Myslím si, že cokoli, co se děje s miminkem před narozením, či při porodu, na něj má jakýsi vliv. Nevím, jestli je to pravda, nebo ne, ale dočetla jsem se, že ten epidurál může i to miminko trošku "oblbnout", takže až se narodí, je trošku malátné. A to jsem nechtěla, chtěla jsem, aby si ten příchod na svět pořádně užilo, prostě že má přednost to, jak se má miminko před tím, jak se mám já. Na druhou stranu jsem si ale říkala, že pokud se ta bolest nebude dát snést, tak si o ten epidurál samozřejmě řeknu. (diskusi o tom, kdy by pak účinkoval, nechme stranou). Čili rozhodně jsem nechtěla snášet nějaké "oběti", aby vše bylo dokonalé.
A skutečnost? Ano, bolelo to, víc než zubař, u kterého si ty zuby ráda znecitlivím:) Ale ani jednou jsem si neřekla, že bych ten epidurál chtěla a rozhodně jsem se v té chvíli necítila jako nějaká hrdinka superžena. Hodně mi pomohlo, že jsem sebou měla dulu, která různě vymýšlela, jak mi to zpříjemnit.
Ano, teď jsem ráda, že jsem to "zvládla", ale rozhodně si nikde nevystavím diplom, že jsem vylezla nějakou osmitisícovku. Porod je prostě něco jiného, než trhání zubů, rodí se nový človíček, a ta bolest k tomu podle mého názoru patří.
A kdo si myslí, že ne, ten má na to právo, netvrdím, že ten můj názor je jediný správný, ale pro mě osobně v tu danou chvíli správný byl.
Předchozí