Přidat názor k článku Cestování s kočárkem v MHD jako adrenalinový sport

Tohle téma se na Rodině probírá celkem pravidelně, diksuse dlóuhé, emoce óbrovské:-)
Mám tři děti, nemáme auto, jezdíme MHD. Pokud stojím na zastávce, snažím se vyhlédnout si mladého muže, pokud není, beru zavděk kýmkoli. Vynechávám stařečky a ženy "v nejlepších letech". Věta: "Dobrý den, prosím, pomohl/a byste mi s kočárkem?" je emočně neutrální a málokdy se na ni člověk dočká odpovědi NE. Samozřejmost je pomáhajícímu poděkovat!!! Pokud sebeúžasnější větu řeknu s nakvašeným xichtem, je to nanic. Myslím si, že většina maminek stěžujících si na neochotu spoluobčanů zkrátka čeká, až se jim ke kolům sám od sebe vrhne dobrovolník, kterému s přezíravostí dovolí nést jejich poklad. Jistě, mají v kočáře naději národa, kdo je víc. Řidič podle nich zřejmě musí s úsměvem na rtech chvatně vyskočit od volantu a vlastním tělem dělat místo ve voze.
Omlouvám se za kousavost, ale fakt mě to dere. Řidiči jsou někteří slušní, někteří holt ne. Jako ostatní lidi. Že Vás jednou - dvakrát někdo naštval přece neznamená, že každý "emháďák" je ... píp. Taky jsem za těch 8 let kočárkování zažila ledacos, i několik vyloučení z dopravy pro "nedostatek místa" (byl tam už 1! kočárek), ale to neznamená, že všechny hodím do jednoho pytle.
Tak jsem to pěkně napsala. Já totiž všechno vím!
Váš Brouk Pytlík.
:-)