Přidat názor k článku Náš život s (ne)obyčejným dítětem

Tohle nás má za sebou víc. Dobře míněné rady kolemjdoucích (převážně důchodkyň) zvládám se zaťatými zuby, abych, slovy Jana Wericha, neřekla něco, co nechci slyšet. Asi dvakrát zuby povolily.
Válení kdekoli, v čemkoli... Teď už nás čeká dvouletý vzdor naštěstí naposledy.
Osobně se raději "poperu" s živým děckem, ale myslím si, že to dost záleží na povaze rodičů. Totální krize je, když se živouš narodí kliďasům:-) No, ono naopak to taky není nic moc.
Podle psychologů je prý důležité, aby dítě, které neustále naráží a překračuje hranice, je mělo od rodičů pevně a jasně stanovené. Rodič by měl stát na svém, když jde o vážnou věc (přes silnici za ruku), má čas prožít s děckem jeho nevoli (ukliď si hračky, pak bude večeře) a rodič nevyteče. Fakt to funguje, jen to chce čas a neuhnout.
Tak hodně sil a pevné vůle.