Přidat názor k článku Náš život s (ne)obyčejným dítětem

Musím říct, že mateřský plurál a šišlání a zdrobňování v ČLÁNKU mi opravdu přijde... pitomé. A dotazy typu "a kolik máte zubů" či "a jak kakáte" mi přijdou podobně... pitomé.
Plácání vařečkou mi přijde docela brutální trest. MOje děti se teda s rodičovskou pravicí už taky seznámily, lae myslím, že v té ruce má člověk aspoň cit - a dokáže jen tak třepnout bez toho, že by dítě seřezal...

Chození na nočník - v ČR mi přijde že je jeden extrém - zažila jsem situaci v hračkářství, kdy rodiče sotva chodící holčičce nechali vybírat hračky - ona se samozřejmě zaujala natolik, že se počůrala - a protože byla bez plíny, tak udělala louži - a to jste měli slyšet ten jek. Myslím, že jí neseřezali jen proto, že to bylo na veřejnosti, ale opravdu mi to přišlo děsné. Roční dítě trestané za to, že jej rodiče dostali do situace, kdy prostě na čůrání zapomělo.... Druhý extrém vidím tady v Kalifornii, kde už jsem zažila u dvou případů, že se rodiče začali vůbec zajímat o "nočník" až ve chvíli, kdy dítě mělo nastoupit do školky (v obou případech se jednalo o skoro čtyřleté kluky). Prostě oni pořád čekali že ty děti nějak osvítí duch svatý a na ten záchod začnou chodit proto, že si jednoho dne rozumově uvědomí, že tak se to dělá...
Myslím, že dobrá je nějaká zlatá střední cesta - když jsem synovi sebrala plíny před druhým rokem, počůrával se mi co dvacet minut - takže jsem usoudila, že prostě na to není zralý a plíny vrátila - a zkoušela to vždycky znovu po cca měsíci, šesti týdnech. Ve dvouapůlletech při jednom takovém pokusu už zůstal bez plen a s minimem nehod. Dcera to má jednodušší, jako mladší dítě vídávala bráchu chodit na záchod, ale před druhým rokem byl pokus o sebrání plen stejný - čůrala jak křepelka, kolikrát jsem na to přišla, až když jsem někde šlápla do loužičky, protože jí nevadilo ani být počůraná. KOlem druhého roku se to zase zlomilo, takže je bez plínek - ale má občas nehody - nějak jsem vyšla ze cviku a pokud nepřipomenu, tak si kolikrát sama nevzpomene.
Tréninkové kalhotky opravdu doporučuji - právě takové to na poslední chvíli zachytí a nemusí dojít ke kompletnímu převlíkání včetně ponožek a botiček. A taky obvykle nevznikne loužička, čímž se člověk nemusí zuřivě omlouvat na návštěvách a veřejných místech - o šetření vlastních koberců a zařízení bytu ani nemluvě. Syn navíc nechtěl nosit normální slipy, protože ho při sezení na zemi (u věčných autíček a vlaků) "studila prdelka" - byl zvyklej na izolaci od plíny. Takže tyhle kalhotky mu byly ze začátku příjemnější než tenké slipy. Dceři občas dávám navlíkací plínky - třeba když vím, že budeme dlouho v autě - protože vím, že ona nedokáže hlásit dostatečně dopředu, abych zvládla třeba na dálnici najít místo k zastavení, zastavit, vystoupit, odpoutat jí ze sedačky a dát čůrat. Většinou jí vydrží suché - ale prostě pro tu jistotu mi to přijde jako dobré řešení.