Přidat názor k článku Náš život s (ne)obyčejným dítětem

Můj starší syn nechtěl chodit bez plín, případně , když byl bez nich, nikdy se nevyčural ani na nočník, ani do WC. Zkoušela jsem ho trénovat od roku a půl, zkoušeli jsme různé rady a fígle, ale plín se nechtěl zbavit do třech let. Všichni kolem (matka, tchyně, matky na pískovišti, důchodkyně v domě, atd. vrtěli hlavou nad tím, že tříletý má plíny, a dávaly mi najevo, že chyba je ve mě. Tehdy se mi zdálo, že syn to dělá již schválně, měl navíc období vzdoru a ještě jsem měla druhé miminko... Byla jsem na dně, a jednou , po jeho tříletých narozeninách, kdy se na mě vítězoslavně koukal, že se počural a pokakal do kalhot, jsem dostala hysterický záchvat, zbila ho po zadku (rukou), řvala na něj a následně se sama nahlas rozbrečela. Brala jsem to samozřejmě jako selhání, "nechlubím se tím", ale prostě se to tak stalo, vzorné matky nechť hodí kamenem. Je však pravda, že od té doby syn "pochopil", a do čtrnácti dní uměl chodit jak na záchod, tak bez plín, kompletně, bez mého většího přičinění.
Proto mamince - autorce článku velmi rozumím. U druhého syna jsem se vybodla na okolí, nestresovala jsem již ani sebe, ani syna, netrénovala jsem ho od roku, jak ostatní, a on se naučil chodit bez plín skoro sám, také ovšem až kolem třetího roku. Nočník oba synové přeskočili. Matky, jejichž děti umí v roce na nočník, to ovšem asi nepochopí.