Přidat názor k článku Náš život s (ne)obyčejným dítětem

... nemám díte "jiného ražení", alespoň u druhého synka se zatím zdá, že bude pěkně paličatej až vzteklej (býk, pokud na to člověk věří...).

Ale PRÁVĚ PROTO se snažím na sobě pracovat (nevím jak moc úspěšně), abych takové situace zvládala i jinak. Člověk se musí občas trochu zamyslet nad různými "výchovnými prostředky", nemyslíš?

Vždyť co se dítě naučí, když dostane na zadek, nebo pak už stačí mu tím pohrozit? Uposlechne ze strachu před bolestí, nic víc. Chci mít k dítěti vztah založený na strachu? Nechci.

RESPEKT je něco jiného než strach. Respekt si musím zasloužit (tím že jsem vzorem, díteti v něčem imponuji, dokážu zaujmout, snažím se ho chápat, ale zároveň mu ukazovat cestu i ty mantinely...atd.), zatímco šířit strach umí každý, na tom nic není. Tedy každý kdo je silnější (tj. v podstatě každý dospělý vůči každému dítěti).

Snažím se vše zdůvodňovat (i když u těch malých dětí to ještě moc nejde, ale aspoň si už zvyknou) a případně následuje nějaký důsledek, který má logiku - např. blbnul jsi při oblékání/obouvání, tak už to před nákupem nestihneme na hřiště. Samozřejmě pokud to jinak nejde nebo se jedná o bezprostřední nebezpečí, tak také rázně zasáhnu, dítě prostě čapnu a protestního řevu si nevšímám. Uklidňovat a vysvětlovat můžu potom v klidu.

A co se týče nočníku atd. - tam si myslím, že tresty apod. už nemají vůbec co dělat. Ano, také mě to někdy vytočilo, když se synek počural těšně potom co mi řekl že se mu čůrat nechce - ale zpětně vím, že zrovna tuto věc tím stějne neovlivním (leda k horšímu, tptiž že se začně bát a "zasekne" se).
V autorčině případě si myslím, že to byla nejspíš shoda okolností a on by i bez vařečky zvládnul být bez plen. Nejpíš prostě dozrál čas, ale autorka si myslí že je to její "vařečková zásluha" ;-).