Přidat názor k článku Náš život s (ne)obyčejným dítětem

Přecházení silnice jsme trénovali od chvíle, kdy synek prostě po venku začal chodit po svých. Dobře ví, že před silnicí se mě chytne za ruku (jinak za ruku nechodí, vždy to odmítal) a pak spolu přejdem, obvykle ještě nahlas komentuju, jestli auto jede, jaké a odkud, aby taky měl povědomí o situaci. Nespoléhám na naučený zvyk, ale vždy nahlas připomenu, že mi teď dá ruku a spolu přejdeme. Když na mou výzvu ve svých dvou letech kašle, nechytí se mě ani po důraznějším zopakování a ještě ani nepočká, do vozovky vběhne přede mnou, tak je to obrovská lumpárna, která může mít ošklivé následky a vůbec se nestydím mu za to vynadat a k tomu pořádně lupnout přes zadek (žádné symbolické plácnutí). Samozřejmě se to nestává denně, ale sem tam se podobná příhoda stane. Fyzický trest tu podle mě může mít své místo.
Nikdo už nezjistí, jestli dítě autorky článku v ten okamžik samo dozrálo nebo opravdu pomohla vařečka. Je ale pravdou, že v době trénování na nočník jsem taky využila plácnutí. Synek už jakž takž na nočník chodil, ale ještě se občas stalo, že nedoběhl úplně včas a část skončila ve slipech, teprve pak zahlásil EE a úkon pak dokončil na nočníku. Jenže se stalo, že naproso v klidu se vyčural na křeslo či koberec, hrál si dál a nic neřekl. Poprvé jsem ještě vysvětlovala, ale podruhé už plácla, protože se mi nelíbilo, že ani nic neřekl. Nehoda se stát může, ale musí se to nahlásit, aby se odstranily následky. Je zajímavé, že žádné potřetí už nepřišlo, takže plácnutí podle mě zabralo.