Přidat názor k článku Náš život s (ne)obyčejným dítětem

Markéto,článek byl milý a mám dojem, že tvůj vztah k fyzickému trestu v něm byl taky znát-že to bereš spíš jako že došly nervy.

nedá mi to a písnu sem svůj vztah k trestům i praxi. Byla jsem přesvědčená, že uhodit byť jen symbolicky je špatné.Chci pro své dítě respektující a partnerskou výchovu s hranicemi, které prostě určuju jinak něž plácnutím.Syn nebyl hodné a lehce ovladatelné dítě a záchvaty čehokoli míval velmi často- ještě občas se zadaří.Na jasné NE reagoval ještě rychlejším a opakovaným ano! Přesto jsem neměla potřebu ho plácat, prostě mi to přišlo blbé jak tu psali přede mnou- způsobovat bolest, ukazovat tím svou převahu kterou stejně mám jako dospělý a pod.Za nějákou dobu jsem se cítila pod tlakem prarodičů, chytrých známých- tak proč ho neseřežeš? Bude z něj americký spratek, moc to prožíváš. Přitom jsem si teď jistá, že jsem hranice ve výchově měla,jenže tenkrát jsem si říkala, tak co, zkusím to. Tak jsem při naschválech a po několikerém napomenutí plácla- nepomohlo to vůbec, nebo jen někdy- mě to šlo čím dál líp, ale nepřipadalo mi fajn, plácat několikrát denně ( to byl stav výchovy po návštěvě paní psycholožky, která si myslela, že na plácnutí ve správnou chvíli nic není a pomáhá) Zkrátím to- teď jsem se zase uklidnila A vrátila se k sobě- ale během té cesty se přece jen něco změnilo: Myslím si, že pro mě je lepší děti neplácat- ponižuje to především mě- když se mi to stane nemám ale výčitky ani si nemyslím, že jsem to nezvládla. Někdy to je jednodušší řešení, ale rozhodně není lepší -možná ani horší, prostě jiné a patří do výchovy jiné matky. Nemyslím si, že občas plácnuvší matky je horší nebo bude mít do budoucna s dítětem horší vztah(nemluvím o bití) myslím si, že když se plácne jednou je daleko snažší plácnout znovu a dřív když to tak zabírá. Víc než plácnutí mě osobně vadí vyhrožování trestem- to zmiňované ukázání vařečky- ne, že by to dítě poškodilo, ale je v tom hodně ten strach a pro mě jako dospělého je to ponižující(jako by si užíval svou moc).KOnec anylýzy.

Jen chci říct, že to rozhodně není o hodném nebo živém dítěti,nebo o tom, že na někoho to platí a na jiného ne, ale o rozhodnutí rodiče, nebo spíš o tom jak to cítí. Ani ty psychologové v tom totiž nejsou zajedno.