Přidat názor k článku Náš život s (ne)obyčejným dítětem

No, v první řadě se po ní nesnažím chtít nic, co by nemohla zvládnout, tím vlastně předcházím tomu, abych ji trestat musela. To občas zabere nějakou dobu, než si to ujasníme, teď jsme to měly třeba s oblékáním ven, už vím, že jí musím dát nejméně 20 minut. Pak jí třeba dávám vybrat, co si obleče jak první atd, aby to pro ni bylo zajímavé a aktivně se účastnila. Podobně se snažím třeba s uklízením. No a teď jsem zavedla, že například večer v osm odcházím z pokojíčku, to je až bude ručička nahoře, to je za půl hodinu, a je potřeba uklidit, dát si pyžamko a vyčistit zuby. A že když to stihne rychle, tak budeme mít spoustu času na pohádku. A po pár minutách to připomenu, protože půlhodina jí nic neřekne, takže jak se blíží termín, zdůrazňuji, že na dopuhou pohádku už nebude čas, ale na krátkou možná ještě ano atd. No, včera šla spát bez pohádky, ke konci už jí došlo, že by měla rychle uklízet, ale holt čas nezbyl.

Když něco provede (hraje si s cukrem, i když ví, že nesmí a podobně), tak se domluvíme, že to se mnou uklidí, a dbám na to, aby u toho vydržela, aby viděla, že to není lehká práce. Když se perou se sestrou a ječí na sebe, tak si je vezmu na klín a pomáhám jim interpretovat, proč se na sebe zlobí a že je lepší se navzájem omluvit. Když fakt ošklivě ubližuje, třeba natruc, tak jí obvykle pošlu do pokojíku, aby si rozmyslela, že takhle se mezi námi chovat nemůže.

Nejsem dokonalá, ale snažím se, tohle jsou věci z polední doby, co se mi daří vymyslet a zavádět.

Ale já nevím, jaké potíže máš s dcerčiným chováním, co je třeba nejčastější kámen úrazu, kdyžtak mi napiš (třeba i na mail).