Přidat názor k článku K záměnám novorozenců v českých porodnicích

V kontextu záměny dětí to zní jako rouhání, ale po císaři jsem byla doopravdy ráda, že mi NABÍDLI možnost, že budou mít dítě u sebe a nosit mi ho na kojení nebo přes den (zkrátka kdy budu chtít). Učila jsem si sednout, dojít na WC a jestli má někdo bezbolestného císaře - já ho neměla.
Měla jsem dítě na pokoji celý den až od třetího dne a BYLA JSEM RÁDA. Své dítě miluju, ale v tu chvíli mi dodalo klid, že je s někým, kdo ho sleduje, dává na něj pozor a umí se o něj postarat. Bolestí jsem neuměla ani vstát, když jsem dokojila a musela vždy přijít sestřička a vzít ho, abych byla schopná přelézt na postel.

U druhého porodu jsem dítě milovala od té chvíle co jsem ho uviděla, ale první pocit byl AŤ MI HO NECPOU K PRSU, porod byl klešťový po 30 hodinách a mě čekalo šití.
Pak jsem se až smála, když jsem se zamýšlela nad tím, že mi ho ani nechtěli dát na břicho a vlastně nedodrželi plánovaný postup a manžel řekl: "Ale chtěli, ale dětský lékař se na tebe podíval a jen řekl, RADĚJI POZDĚJI" Děkuji rozumnému panu doktorovi, že ve mě nevyvolal pocit provinění, když bych odmítala dítě.
Byla jsem opět ráda, že mi nabídli možnost, že mi dítě pohlídají. Možná mám silnější pud sebezáchovy než lásky k dítěti, ale mé tělo volalo: "Koukej se dát rychle do pořádku, máš doma ještě jedno mrně, tak ať se o ně můžeš brzy postarat"
Miluju své děti, ale v porodnici jsem byla mnohem raději, že mi je nosili na přání a na kojení.