Přidat názor k článku Jedináček

Sama jsem jedináček a nikdy mi to moc nevadilo - spíš jsem si užívala klid a to, že mám rodiče pro sebe (když chci). A jako poměrně ambiciózní mamina jsem v duchu spíš počítala s tím, že budeme mít jen jedno dítko, i když jsem to nikde moc nahlas nevykládala. Jenže člověk si to naplánuje, pak se jednou zapomene - a pořídili jsme si druhého kluka rok a půl po prvním. Takže můžu srovnávat. Samozřejmě to pro mě i pro našeho prvorozeného určité nevýhody má. Některé věci prostě s miminem v kočárku a pak s batolecím bráchu rozhodně dělat nešly - nebyl tak často v divadle, nejezdil tak často na kole, jak by chtěl, někdy mu prostě nemůžu číst tu knížku, kterou si přinesl, a lyžovat začnou až letos oba najednou, protože mě představa postávání pod sjezdovkou se vztekajícím se mladším bráchou, který chce to co starší, i když na to nemá, dost děsila. Samozřejmě od sebe chytají nemoce - a když jeden propláče noc a pak nad ránem usne, aby se vzápětí vzbudil ten zdravý a chtěl si hrát, mám pocit, že to nevydržím. Samozřejmě to leze do peněz, protože po sobě nemohou moc dědit, a 2x kolo, plavání, kroužky se docela pozná (i když v některých oddílech berou sourozence laciněji - je potřeba hledat). Samozřejmě se občas (asi tak 10x za den) porvou, žalují, oba mají pocit, že brášku upřednostňuju, donekonečně řeším jejich spory o zakutálený korálek.
Ale přece jen si myslím, že to za to stálo. Nejen proto, že jejich vzájemné vztahy jsou strašně intenzivní, jaké nikdy nemohou být s kamarádem od sousedů, i kdyby u nás stokrát strávil noc. Od chvíle, kdy se probudí, do večerního řádění ve vaně jsou spolu, musejí brát na sebe ohled, školí se v empatii, namáhají si hlavu, jak to s tím druhým zařídit... A zároveň mají jeden druhého, nestojí proti rodičům sami, jako jsem stála já. Obrovskou změnu za poslední roky vidím na prvorozeném, který byl vždycky dost velký introvert, ale teď se prostě musel naučit jednat s lidmi - a bez bráchy by to měl mnohem těžší. Ne že bych podporovala klukovské rvačky, ale když na hřišti do jednoho z nich někdo strčí a druhý mu přiběhne na pomoc, docela mě to zahřeje. Ale taky já jsem se hodně změnila. Myslím, že kdybych zůstala u jednoho, příliš bych na něj tlačila, snažila bych se ho vychovávat k obrazu svému. Teprve při dvou jsem zjistila, že každé dítě je opravdu jiné - a mladší syn mě naučil respektovat specifika staršího, oceňovat jeho dobré vlastnosti (které jsem předtím brala jako samozřejmé, jako "povinnou" výbavu každého dítěte) a netrápit se tím, co prostě nedovede.
Tím nechci říct, že by každá rodina měl mít dvě a víc dětí (do třetího taky asi nepůjdu). Nikoho neodsuzuju - ani nemůžu, vždyť jsme sama taky obrátila až "z donucení". Jen bych chtěla na všechny maminky apelovat - dobře si to rozmyslete. Líp, než jsem to měla původně rozmyšlené já.