Přidat názor k článku Jedináček
Rozhodně nechci nikomu vnucovat, kolik má mít dětí, tohle je mi opravdu v tom nejlepším slova smyslu jedno. Ale jak tak čtu tu diskusi, uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že mám bratra, a to i teď, když jsme dospělí. Můžu se totiž spolehnou na to, že tady bude, že bude můj bratr za všech okolností a bude mi pomáhat ze všech sil a bez nároku na odměnu. Můžou to být banality - jako když jsem měla chřipku, byl pátek a v pondělí měl přijít realitní agent na byt, který jsem prodávala - brácha přišel a bez řečí vymaloval (nemít ho, musím shánět a platit nějakého vydřiducha). Ale jednou třeba přijdou horší věci, lidi můžou potřebovat, co já vím, např. kostní dřeň, a i kdyby zrovna ta jeho nebyla stejná, můžu si být jistá, že pro mě udělá všechno, co bude v jeho silách. Je jasné, že úplně stejně se může spolehnout on na mě. A nakonec, až nebudeme mít rodiče, bude to on, kdo mi z té nejbližší rodiny, která si mě pamatuje s nudlí u nosu, (doufám) zůstane nejdéle...
Předchozí