Přidat názor k článku Jedináček

Bobe jsem jedináček, a jediné co mi během dětství vadilo byli otázky: "A proč nemáš bratříčka nebo sestřičku, řekni mamince ať ti nějakého koupí"
Měla jsem úžasné dětství, rodiče to možná trošku přeháněli s nabízením a dělením. Já jsem se musela rozdělit snad i o jednu jahodu, abych nebyla lakomá :)
Sourozenci mi nechyběli, jsem introvert a mám od dětsví vždy jen pár dobrých kamarádů. S těmi dětskými jsem na druhou stranu prakticky vyrůstala. Byli to sourozenci, kteří spali jinde:)
Nemám hodně přátel a neměla bych je ani kdybych měla 10 sourozenců.
Možná jsem byla hodně závislá (psychicky) na rodičích, ale to bylo spíš celkovou atmosférou v rodině. Jakmile byl jeden z nás pryč, tak jsme se cítili hrozně "neúplně"
Sourozence jsem chtěla až v 18 letech, aby rodiče nebyli doma smutní, když budu na VŠ, ale už jsem je neukecala :)
Manžela mám jedináčka, moji nejlepší přátelé - manželé jsou oba jedináčci a pravda mé dvě kamarádky sourozence mají (jednoho a dva) a vzájemné vztahy nic moc.

No a veškeré mé sobectví se projevuje hlavně v tom, že já mám děti dvě, protože mě sobecky baví těhotenství, porody i noční vstávání a neustálá péče.
A protože se snažím své sobectví potlačit, tak to třetí a další a další už mít nebudeme. Takhle na ně mám čas a můžu se jim věnovat, budu schopná se jim postarat o vzdělání, případně bydlení (přispět)