Přidat názor k článku Jedináček

Jsem dospělý člověk, který teď sám očekává příchod prvního potomka (doufám, že bude ještě jeden) a stále na sobě nesu "stigmata" jedináčka, když pominu to, že se mi vždy smáli (což mi bylo jedno). Moji rodiče už druhé dítě mít nemohli. Byla jsem sice sama na všechno to dobré, ale hlavně sama na všechno to špatné a jsem na to sama doteď. Byla jsem vždy dobře zabezpečené dítě v maximálním rámci možností mých rodičů. Troufnu si říct, že rozhodně nejsem rozmazlené dítě, které mělo vždy vše, na co ukázalo. Moje životní hodnoty jsou myslím v absolutním pořádku. Problém je v tom, že dítě (a nejenom to) se potřebuje podělit o své pocity s někým opravdu blízkým..a nejsou to vždy rodiče nebo kamarádi. Z rodičů mi zůstala jen maminka, a ta mi paradoxně působí nejvíc problémů. Všechno, co se jí děje, jde na moje bedra a čím je starší, tím je to horší. Neměla jsem se s kým podělit o starosti v pubertě, kdy nám rodiče "nerozumí", ony totiž kamarádky nejsou všechno. A dnes se nemám s kým dělit o to, co se děje s mojí stárnoucí matkou. Vím, že ne všichni sourozenci si rozumí, ale podle mého to stojí za to riziko.
Ovšem..na konec musím dodat..počet dětí je jen volbou rodičů, protože i oni mají právo na svůj život. Zvažte jen vždy všechny okolnosti..někdy i přes velkou snahu něco dítěti chybí :o)