Přidat názor k článku Jedináček

Ale no tak.
Uveď (te) zdroj výzkumů.
Takováhle paušalizování jsou vždycky hloupá. Je to totiž všechno dost individuální.
Jsem jedináček. Dost dobře jsem se přizpůsobila v manželství – mám docela dominantního tradičního muže a asi by se mnou jinak nevydržel  - ani já s ním; dobře kooperuji s většinou pracovního týmu a přijatelně s výjimkami – to bych tam už asi nebyla - a zaměření na vlastní prospěch – to je úplně směšné. Sourozenci mého známého nemyslí na nic tolik jako na jejich prospěch, a jedináčci zjevně nejsou.
Nicméně, když toto vše říkám, lze namítnout něco o subjektivním pohledu a o výjimkách a pravidle - nemyslím, že bychom se v názorech na „prokázaná fakta“ a jejich interpretace shodli.
Divná tedy určitě jsem. Například neumím jít do konfliktů, nesnáším je. A vidím své děti, jak jim ve společných pranicích a řešených neshodách roste sebevědomí a komunikační dovednosti. Ale zase - moje šéfová, též jedináček, s konflikty opravdu nemá problém.

Ale přesto právě pro svou zkušenost jedináčka jsem svým dětem něco takového nikdy nechtěla udělat. Nejde o společnost v dětství, o výchovu k sobectví nebo ohleduplnosti (chacha). Jde o to, že na rozdíl od mého muže (dvě starší sestry – to by měl být mazánek rozmazlený a podřízený, ne?  ) nemám nikoho teď, když jsem velká. To co zažijete se sourozenci, společné kořeny a vzpomínky, společná krev, ať už si rozumíte nebo ne – to co vidím, že existuje a já nemám, to mi tak chybí, že ať už si právě teď moje děti myslí co chtějí, dostaly to .