Přidat názor k článku Jedináček

Mám jenom takový nepatrný dotaz... zřejmě opět narážím na fakt, že jsem z odlišnýho vesmíru. :o)
Většina mých přátel a kolegů má sourozence. Vídají se velmi sporadicky, na svatbách, na pohřbech, na rodinných oslavách, pokud ta která rodina podobné veselice organizuje. Neudržují spolu žádné důvěrné vztahy, i kdyby se milovali sebevíc, protože jsou prostě dospělí a mají vlastní život, svoje rodiny, svoje přátele... protože přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami, zatímco sourozenec, byť vlastní krev, nám může být povahově a názorově vzdálen jako pohoří Altaj. Mám sestru, pravda, nevlastní; máme vcelku dobré vztahy, ale vídáme se poměrně málo, i když bydlíme ve stejném městě. Naprosto věcně a pragmaticky vzato - proč by mi měla chybět, kdyby nebyla, a naopak já jí?
Tohle jsem nikdy moc nepochopila, tu orientaci na něco, co je zatraceně dočasné, já od začátku předpokládám, že syn v dospělosti bude žít svůj vlastní život a sem tam se navštívíme, rádi se uvidíme a on pak půjde tam a já tam, každý po svém. Život není jen těch cca 18 let, kdy jsme za děti zodpovědní, nebo se mýlím? Co potom, až vypadnou z domu? Upřímně řečeno, znám dost lidí, kteří nemají děti a jsou ve stáří spokojení, aktivní a rozhodně ne osamocení, ale taky dost těch, co se realizovali pro své děti, které jim ve dvaceti - plus mínus - udělaly pá pá a oni dneska zahořklí, zlomení a osamocení sedí doma a nadávají na osud. Těch variant možného vývoje je X a sázet všechno na jednu kartu mi připadá, no... řekněme malinko nepředložené, toť vše.