Přidat názor k článku Jedináček

Milá Katko,
koukám, že jsi tedy pěkně píchla do vosího hnízda, což je samozřejmě jen dobře. Kolik lidí, tolik názorů, také přidám jeden. Ten se ale nebude, možná překvapivě, týkat jedináčků - dětí, ale jedináčků - dospělých.

Dětí jsme vždy doma měli až dost, já sám jsem ze 4, ale o tom nechci mluvit, jednoho jedináčka totiž doma přeci jen máme - a tím je moje žena. Je vážně skvělá, vždyť to se mnou vydržela už tak dlouho, nesmírně oddaná rodině, pro kterou by dýchala a naše děti miluje láskou, která nezná hranic. Byla velmi přísně vychovaná a už od ranného mládí plně samostatná a připravená do života. V podstatě jen samé klady. Až na jednu maličkost - jako jedináček NIKDY nepoznala nutnost kompromisu, přizpůsobení se, poviného dělení a občas samozřejmě i nepříjemných ztrát, které bolí, ale zocelují a připravují na život, se všemi jeho nástrahami. Nikdy tak nedokázala zcela pochopit sourozenecké vztahy a vazby našich dětí, jejich nutné zákonitosti a vývoj, protože si tím sama neprošla. Já to neodsuzuji, její rodiče, stejně jako dnes Vy a mnoho dalších, měli zcela logické důvody proč se rozhodli mít jen ji, mě je jí v těch chvílích jen líto, protože si myslím, že byla o něco hezkého a neopakovatelného ochuzena. Ale tak to je a nedá se to nijak změnit, museli jsme se tomu oba přizpůsobit a to jak při výchově našich dětí, tak ve vzájemném vztahu. Jedináček má prostě některé věci zakódovány jinak, než ten, kdo projde tvrdou sourozeneckou školou. Ale o tom je život, aby byl pestrý, nemůže být vše stejné.

Přeji Vám, abyste jako rodina žili šťastně a spokojeně, ať už Vás bude kolik chce, hlavní je držet při sobě a mít se rádi.

Mecháček