Přidat názor k článku Jedináček

I můj první porod byl velice hnusný, dlouhý. A skončil po 22 hodinách císařem, který mi řízli téměř za vědomí ( asi špatně napíchnutý epidurál). To, jak se předtím ke mě chovali, jako k hromadě hnoje, dodnes nemůžeme s manželem zapomenout. Naštěstí trauma s porodu měl i manžel a tak jsme mysleli, že zůstaneme u jedináčka. Ale asi po 6 letech jsem začala uvažovat o druhém mimču a když balo synovi 7, tak jsem otěhotněla. Vypovídala jsem se jedné porodní asistentce a díky ní jsem udělala za prvním porodem tlustou čáru. Druhý porod jsem hodlala strávit co nejvíce doma a do nemocnice jet jen porodit (doufala jsem , že přirozeně). Vybrala jsem si také jinou porodnici , byla mnohem menší a personál byl vesměs přátelský. Dopadlo to sice trochu jinak, než jsem myslela, bolesti jsem si užila také dost, nakonec došlo také na císaře. Ale nebyla jsem fyzicky ani psychicky na dně. Brali mě tam jako partnera, který má právo vše vědět a mít nějaký názor. A zároveň jako ženu, která má bolesti a podle toho se mnou jednali.
A tak já, která původně chtěla jedno dítě, já uvažuji o třetím- ale až bude synovi tak 15 a dceři 7let. Vyhovuje mi, mít mezi dětmi větší věkový odstup. Mám pocit, že si je víc užiju a oni mne. A navíc nejsem nijak zvlášť z péče o rodinu vyčerpaná.
Takže já chápu, když někdo chce jedináčka, na druhou stranu chápu rodiče toužící po veliké rodině. Hlavně aby byli všichni spokojení:-)