Přidat názor k článku Integrace po česku

Mám syna, kterému byl diagnostikován Aspergerův syndrom, to je něco podobného jako vysokofunkční autismus. Je velmi nadaný, ale sociálně jinde než ostatní děti. Kvůli nadání přeskočil první třídu a jelikož je narozený v červenci, jeho spolužáci jsou o 1 až 2,5 roku starší, což už je dost, ale tím, jak je jiný, by jeho vztahy se stejně starými dětmi byly nejspíš stejné. Je samotář, partnerem k rozhovoru pro něj je jen dospělák, s dětmi komunikuje jen když ho některé osloví. Když se ho zeptám, s kým ve škole kamarádí, tak odpoví, že se všemi. Bližšího kamaráda ale nemá a ani ho asi nepotřebuje. Školu zvládá bez asistenta, paní psycholožka se přikláněla k názoru, že bychom to měli zkusit bez něj, kdyby to syn nezvládal, tak teprve potom o něj zažádat. Prý je dobré, aby se syn snažil sociálně začleňovat co nejsamostatněji a nenaučil se spoléhat na asistenta (určitě záleží na míře poruchy, není autista jako autista). První rok ve škole vůbec nebyl pro syna jednoduchý, musel se prokousat spoustou obtíží, jenom než se naučil dojít samostatně zpřed školy ke své třídě znamenalo překonat spoustu překážek a naučit se spoustu úkonů (rodiče autistů jistě vědí o čem je řeč). V době, kdy už to zvládal celkem dobře, se např. stalo, že ho pan ředitel našel brečícího sedět na lavičce před třídou půl hodiny po začátku vyučování. Když zjišťoval, co se stalo, vyplynulo, že syn přišel ke třídě ve chvíli, kdy už byly všechny děti i paní učitelka ve třídě a začínalo vyučování a on byl z toho zmatený a nevěděl, co má dělat (podotýkám, že vůbec neměl důvod mít strach přijít pozdě, ve škole se to - obzvlášť v první třídě absolutně toleruje).
Nebo mě napadla úsměvná historka, která dobře vystihuje přemýšlení dětí s autismem. Syn se učil chodit samostatně na přírodovědný kroužek v DDM (zase jen zpřed budovy, abych nemusela složitě parkovat). Dveře měly zvenku kliku, ale budova byla většinou zamčená, muselo se zazvonit a někdo přišel odemknout. Nejdřív jsem syna dva měsíce vodila nejdříve dovnitř, později ke dveřím a potom přišel ten okamžik, kdy jsem si představovala, že by to mohl zvládnout sám. Nejdřív jsem mu vysvětlila, že tedy přijde ke dveřím, zazvoní a počká až mu někdo odemkne. Byl dost nejistý, viděla jsem, jak přemýšlí a po mém už dost nervózním naléhání řekl: "Mami, já to nezvládnu. Co když vezmu za kliku a ty dveře budou odemčené. Co budu dělat potom?"
Teď je syn ve čtvrté třídě a díky úžasné paní učitelce a vstřícnému přístupu školy udělal neuvěřitelné pokroky. Zvládá samostatně úkony, o kterých se nám před pár lety ani nesnilo. Pravda je, že každou novou situaci se musí poctivě naučit, ale jde to už snáž. Je to asi kompenzace toho, že spoustu věcí se učit klasickým způsobem nemusí vůbec, prostě si je pamatuje. Opravdu jde ale o přístup, ve škole klasického typu by určitě trpěl a bez asistenta by to nezvládl, takže o nejbližší škole jsem ani neuvažovala.