Přidat názor k článku Jedináček

Nejsem jedináček, mám bratra o 6 a půl roku mladšího....takže trochu jsem jedináčkem byla. Věkový odstup byl dán mým zdrav. stavem, mám vrozenou ortop. vadu. Pak jsem brala bráchu jako samozřejmost, někdy jako ocásek, někdy mi lezl strašně na nervy. Rozuměli jsme i se prali. Nikdy jsem nepochopila proč chtěla kamarádka abych u ní přespala, proč mi tak strašně zavídí, že mám bráchu. Ona jedináčkovstvím trpěla. Já prostě brala bráchu opravdu jako samozřejmost. Hlavně proto, že rodiče byli z více dětí a já mám 13 sestřenic a bratranců a dodnes se celá rodina stýkáme...dnes jsem poznaĺa vnučku mé sestřenice. Ale až ve 30 jsem ocenila, že bráchu mám a uvědomila si, že to až taková samozřejmost není...zemřel mi náhle otec, byl to velký šok, který nikdo nečekal..byl velmi aktivní, jeho první infarkt byl poslední. A tehdy jsem si uvědomila, že tu mám někoho, kdo to prožívá stejně (manžel se snažil mě podpořit ale ....) Byli jsme dva na zařizování, dva na bolest, dnes se snažíme oba pomáhat s nemocnou matkou. Nejsme na problémy sami. Naše děti mají strejdu, který pomůže, pohlídá. Prostě je tu. Rodiče jednou všichni ztratíme, ale sourozenec je ten nejbližší kdo nám zůstane. A věkový rozdíl se v dospělosti maže.