Přidat názor k článku Jako v pohádce

Víš, Zuzi, stává se to, sama jsem teď taky v takové situaci, jako byla Majda. Žila jsem s přítelem 5 let. Z počátku o miminku nechtěl slyšet on, později zase já (ale proto, že jsem neměla takovou práci, která by nebyla finančně ohodnocena jen jako minimální). Když jsem našla práci, která mě bavila a ještě byla slušně placená, stalo se něco a my se s přítelem rozešli. On se odstěhoval do jiného bytu, hned k němu se za týden přistěhovala nová slečna. Kupodivu jsme ale i přes to vše zůstali víc než jen přátelé a scházeli jsme se dost často. Samozřejmě vyvstala otázka návratu a také otázka "miminko". Bylo na něm vidět, že se opravdu vrátit chce a po několika rozhovorech jsme měli jasno i s miminkem. A tak jsme na něm "pracovali", i když ještě bydlel stále jinde a ne sám. Věděl, že jsem přestala brát antikoncepci a že tedy je jen otázkou času, kdy otěhotním. K mému velkém překvapení a radosti jsem otěhotněla hned po 14 dnech, co mi skončily menses. Těhotenský test to potvrdil a poté i moje doktorka. Příteli jsem nechtěla nic říct, dokud nebudu mít miminko lékařsky potvrzené. Najednou se přítel přestat ozývat, přestal jezdit a tak jsem ho pozvala, abych mu novinu řekla. Jeho reakce byla podobná jako u Majdina přítele. Nejen že mi dovedl do očí říct, že mám teda velký problém, když jsem těhotná, protože on se nevrátí, ale poslal mě hned na potrat. A v případě, že se rozhodnu dítě si nechat, nebude se k němu hlásit, jako otec figurovat nechce a platit taky nebude. Nevím proč, ale přesně tohle jsem čekala. Možná proto mě ta jeho zlá slova nerozhodila a já jen s úsměvem sdělila, že si miminko nechám. Od té doby uběhlo skoro 8 měsíců. Je dál se svou slečnou a krom pár smsek typu nechci tě s parchantem do konce života ani vidět, o něm téměř nic nevím. Občas asi dostane nějaký záchvat, protože pošle sms: jak se máte? ale toť vše. Shodou okolností jsem se už těhotná spřátelila s naším společným kamarádem. Je sice mladší, ví, co vše jsem si prožila a jak se "bio-otec"zachoval. Hodně mi pomáhá, hlavně psychicky, i když sám je po velmi těžké bouračce, ale k mému překvapení plánuje se mnou společný život a těší se se mnou na, jak říká, naší Karolínku.
Já držím Majde moc palečky, ať už má tatínka napořád.
A tobě jsem, Zuzi, chtěla sdělit, že vše je opravdu možné, i když se to zdá nemožné.