Přidat názor k článku Trocha smutku

Kdyz jsem zacala cist tento clanek, jakoby popisoval zacatky meho druheho tehotenstvi. Chteli jsme druhe miminko. Pozitivni vysledek tehotenskeho testu jsem oplakala na zachode a u srdce mi bylo tak divne s vnitrnim pocitem, ze neco neni v poradku. Ve druhem mesici jsem slabe krvacela, smirena, ze to nemusi "dopadnout". Kontrola i ultrazvuk u lekare vsak dopadl dobre a ja se prehoupla pres 3 mesic. Ted uz bude vse dobre, nejkrizovejsi jsou prvni 3 mesice, pise se ve vetsine prispevku. I presto, ze mi vysel pozitivniho vysledek genetickeho krevniho testu na Downuv syndrom - pravdepodobnost vyskytu 3%, jsem se zacala tesit z pohybu maleho clovicka tam uvnitr. S lekarkou jsme se dohodly, ze podstoupim amniocentezu informovana o 1% potratu v pripade provedeni zakroku. Odber, srovnatelny s odberem krve a mimoradne vstricna lekarka, ktera vse vysvetlila a ujistila, ze je to jen pro jistotu a vse bude v poradku, me poprve dalo do klidu a ja po zakroku odchazela z nemocnice se skutecnou radosti z tehotenstvi. V te chvili jsem ale netusila, ze se sem za tri dny vratim s nalezem odtekle plodove vody. Slova vysetrujici lekarky "Do dvou dnu byste mela porodit", jsem slysela jakoby z dalky a ac vim co znamenaly jsem oponovala, ze v 20tt je preci jeste brzo a ze musi byt neco, co tehotenstvi udrzi. Nebylo. Nasledovaly vyvolavacky, kontrakce, potrat. Jeste na porodnim sale jsem si v duchu rikala, ze je to vsechno zly sen, ze ktereho se probudim. Z narkozy jsem se probudila s pocitem neuveritelneho prazdna a bolesti u srdce. Nebyt meho 2-leteho syna, ktery me "donutil" delat obycejne veci jako jit opet nakoupit, na hriste, proste opustit byt nevim, jak bych to vse zvladla. Velkou oporou mi byla ma kamaradka, ktere jsem se mohla sverit, aniz bych rikala vsechno. Chapala me, sama pred nekolika lety prozila totez. A na zaver, po 14-ti dnech od meho navratu domu jsme dostali vysledky z amniocentezy. Vysledek, potvrzeny Downuv syndrom.