Přidat názor k článku Jedináček

myslím,že jsem tuhle poznámku četla kdysi dávno tady nebo v nějakém článku...týkalo se to toho, abychom byli připraveni že lidé mají pocit že vám mohou mluvit do toho jak a co děláte neděláte s vaším dítkem/dítky...týkalo se to tenkrát zkušností maminek napřílad s komentáři náhodných kolemjdoucích (většinou babiček...) prakticky na cokoli co ony kdysi dělaly jinak a jak tomu dítěti škodí a atd
ve společnosti celkem myslím převládá tolerance k dospělým ať už jsou bizardněji oblečeni nebo jinak vyčnívají,ale jinak je to u dětí dětiček...

celou diskusy jsem nečetla, až bude čas ráda se k ní vrátím, autorku a její důvody celkem chápu,a chápu i druhý postoj.
sama jsem te´d v takovém rozhodování. máme dvě dítka a vím,žebychom se o ně postarali tak aby více společensky netrpěli (víte jak to myslím),aletoužíme po dítěti dalším ev.i čtvrtém. ale už jde o rozměry našho bytu a možnost/nemožnost stěhování zda budeme v budoucnu moci dát dětem vše co potřebují tedy finančeně
ovšem s těmito úvahami bychom asi ještě neměli ani první dítě...
já sama jsem ze tří sourozenců a nebylo vždy vše finančně ok a přiznám se ke svým pubertálním myšlenkám "tak proč nás má mamka tři když na to nestačí"..."to já budu mít jen jedno,ale budu mu moci pořídit vše co bude potřeba" , fakt ot jsem si říkala,rozhovory s holkama o životě a našich představách na lavičkách našeho sídliště... nutno dodat, že se rodiče rozvedli a tatínek to s alimenty moc nepřeháněl a máma ho zase nechtěla hnát k soudu....jako vysokoškoláci v době minulé to s jejich platy neměli nijak lehké....
stejně dnes jsem ráda,že mám dva bráchy a neměnila bych.možná bych byla ráda ještě za jednu sestřičku.to byla také jedna má věta směrem k rodičům. to jsem mohla být ve školkovém věku a ještě tak na prvním stupni moc jsem si přála mít doma partnera na hraní - holku,kluci si totiš spolu nějak vystačili,jen když třeba jeden jel někam pryč tak jsem se těšila přízni sourozenecké...což se ale zase změnilo,když jsme byli starší a teď vůbec. stejně mít ségru...,ale mám príma švagrovou.
vlastně ten pocit že jsme "socny" jsem měla kolem těch pubertálních let, a myslím že tím trpí většina puberťáků ať už jsou na tom jejich rodiče finančně jak-koli....je také pravda ,že jsem se naučila v té době sama šít a šila ,pletla si neuvěřitelné modely a také jsem se sama od sebe snažila mít navrch jinak, když vrstevníkům nestačím s poslední módou
myslím,že trochu té bídy nutí člověka i přemýšlet,tvořit, nějak to překonávat, být sama v tom směru aktivní, nečekat až mi něco spadne z nebes, hledat i jiné stránky bohatství života. a myslím,že není marné umět se trochu uskromnit.

psala jsem tento příspěvek že jsem sama z více sourozenců,sama jsem si přála tak maximálně jedo dítko,které ale nebude "strádat" jako já :-) a teď uvažujeme o třetím (čtrvtém?) ikdyž naše finanční vyhlídky nejsou zcela růžové, nějak mi opravdu přijde to bohatství vztahů důležitější než samota v přepychu. jako malí vám to ani nepřijde že nežijete v luxusu a pak už se sami můžete nějak podílet (což myslím může kladně přispět k rozvoji osobnosti)když vám je osmnáct tak už stojíte jednou nohou samosatně a přividělat si můžete dost na co potřebujete a mít kolem sebe bohatou rodinu to si už nikde nekoupíte.já jsem ráda že mé děti mají sestřenice a bratrance v podobném věku a když se sejdem je legrace až na půdu. jako jedináček by tohle asi neměli a žádné mateřské centrum, školka.... vám to nenahradí to je prostě něco jiného.