Přidat názor k článku Jedináček

mateřídouško,
sorry, ale tohle nikdy nepochopím. Dělám teď jeden projekt s klukem, kterýho vlastní matka vyhodila z domu, nechala ho fyzicky týrat otčímem, jeho sestru posílala šlapat do Perlovky a on mi řekne - miluju jí, protože je to moje máma.
A co že je to MÁMA? Počít a porodit dítě umí prakticky každej, co je na tom výjimečnýho?
Pro mne není žádnej vztah předem danej jen proto, že někdo někoho nosil v děloze nebo ve varlatech. Vztah se tvoří v průběhu určitý doby. Mění se, vyvíjí. A když mne moje máma bude - dejme tomu - každej den dvacet minut kopat do břicha, jak dlouho to budu omlouvat tím, že to je moje máma???
Já osobně ani den. Bejt něčí biologická matka, biologickej otec, pokrevní sourozenec apod. je samo o sobě MÁLO. Spíš bych řekla přímo hovno, odpusťte mi ten výraz.
Když mi moje matka řekla, že bych jí měla bejt vděčná za to, že mi dala život, tak mi to přišlo naprosto absurdní - copak se o to někdo někoho prosí? Vděčná můžu být za službu, kterou pro mne někdo vykoná, ale za to, že mně porodil? Navíc ona nechtěla porodit mně, kdyby aspoň tak, dalo by se to chápat. Nebudu vděčná žádný ženský za to, že porodila z nějakýho SVÝHO důvodu dítě. Beru lidi podle toho, jaký jsou a jak se chovají, opakuju, a samotný fakt biologickýho rodičovství mi přijde naprosto podružnej.