Přidat názor k článku K záměnám novorozenců v českých porodnicích

Milá Radko, mluvíte mi z duše, hned jsem se pozastavila nad tím, že v diskusi ještě snad nikdo nezmínil maminky po císaři. Vždyť to ani fyzicky není možné, aby měly dítě hned u sebe, protože se v podstatě 24 hodin nemohou pohnout a další dva dny sykají bolestí při každém pohybu. Aspoň já to tak měla a kamarádky i spolubydlící v porodnici po císaři totéž.

K tématu hlavního článku, Kačenku mi přinesli ukázat, když jsem se probrala z celkové narkózy po x hodinách, a je fakt, že byť to bylo nakrátko a já zase hned usnula, jsem si jistá, že bych tu tvářičku poznala už vždycky. A kdyby mi pak přinesli o kilo těžší dítě, asi bych se bránila uvěřit, že to je normální. Souhlasím s jedním z výše uvedených příspěvků, byť je to názor celkem radikální, že bych se bránila výměně - předat někomu cizímu dítě, které rok vychovávám a vyměnit ho za jiné, které neznám....snažím se představit si to na Kačence a její stejně staré kamarádce, kterou znám téměř od narození, nejde mi to. Způsobila bych doživotní trauma sobě, rodině a dítěti, ať už psychologové tvrdí, co chtějí (že si vzpomínky uchováváme cca od tří let).

K další debatě - já jsem to, přiznám se, ani nijak extra neprožívala, že Kačenku po porodu nemám u sebe, protože fakt nevím, co bych si s ní v tom obluzení počala, měla jsem co dělat sama se sebou. Měla jsem jen, jak jsem přicházela k sobě, strašný strach, jestli je v pořádku, protože se narodila ve 35. týdnu, a císař byl akutní pro alterace jejích srdečních ozev, ale sestřičky mě při probuzení uklidnily a večer, když už jsem byla při smyslech, za mnou zašel pediatr, aby mi řekl Apgara a vysvětlil, že byla na zahřátí v inkubátoru, jinak vše OK. Vzhledem k této mé osobní zkušenosti mi také názory zastánců domácích porodů, připadají tak nějak mimo realitu, rodit doma je hazard se zdravím dítěte i rodičky a to mi nevymluví nikdo.