Přidat názor k článku Jedináček

LU,
mě ne, protože jsem spíš samotář a tyhle rodinný akce mne spíš děsí a snažím se jim vyhýbat, jak to jen jde... ono je to právě o těch představách, moje ideální představa je mít okruh (ne moc velkej) lidí, na který se můžu spolehnout a oni na mne, se kterýma můžu jednat naprosto na rovinu a od kterých očekávám, že budou jednat na rovinu se mnou... takže tihle lidi logicky VÍ, že např. na Vánoce a na Silvestra chci bejt sama a nesnáším žádný organizovaný veselí, takže mne na žádný ani nezvou. Resp. třeba mi navrhnou, jestli nechci s nima někam jít, ale neurazí se, když řeknu ne. Nevím jestli je to daný tím, že jsem to nezažila jako dítě a nemám k tomu vztah, ale člověk, který je mi blízký to prostě bere tak, jak to je. Naopak s rodinou je to komplikovaný, třeba rodina mého stále ještě manžela na těchhle věcech děsně lpí a to, že já nechci a není mi to příjemný berou jako osobní urážku. A to je právě to - v rodině mám pořád podvědomě pocit, že se to ode mne očekává, protože přece "jsme rodina" a mám blbej pocit z toho, že je to sice rodina, ale lidsky mi ti lidi až tak blízký nejsou a já je svým způsobem opravdu můžu urazit, zatímco přátelé to naprosto akceptujou, protože přátelství je založený na naprostý dobrovolnosti... a pro mne to má i větší cenu. Když bych dejme tomu potřebovala rychle od někoho půjčit třeba pět tisíc, tak si neřeknu ani sestře, ani mámě, protože ony to můžou a zřejmě i budou brát jako povinnost, zatímco přátelé se na mne můžou vykašlat a to, že to neudělají, je pro mne fakt hodně důležitý...