Přidat názor k článku Jedináček

Jednou jsem tu psala - a setkala se s poměrně bouřlivou negativní odezvou - že kdyby z mého syna vyrostl fanatický komunista nebo nácek, neměla bych moc potřebu se s ním stýkat. Právě to byl argument: ale byl by to pořád tvůj syn!
Byl, jenže pro mne ty biologický vazby až tak důležitý nejsou, resp. jsou málo důležitý; když jsem naposled viděla svýho biologickýho otce (před 15ti lety), udělal šílenou scénu, byla u toho kamarádka a ta normálně brečela a říkala mi - jéžiš, to je strašný, jak to zvládáš? A já jí po pravdě řekla, že normálně, že sice zamrzí, že je můj biologický otec idiot, ale nijak mne to nedrásá. Jasně, byla bych radši, kdybych měla prima tátu, ale nemám ho, tak to prostě chodí. Vůbec nic k němu necítím, ani nenávist, ani lásku, nic, je to pořád můj otec, ale jako člověk je mi úplně lhostejný. Kdyby se zejtra objevil a něco chtěl, tak se nebudu rozhodovat podle toho, jestli je to můj otec nebo ne, ale zcela na rovinu - podle momentální nálady, asi jako s žebrákem, někdy mu něco dám a někdy ne...
Budu ráda, když si budeme se synem blízký jako lidi, ale beru v potaz i to, že třeba nebudeme. A když nebudeme, tak co? Mám se po zbytek života trápit s tím, že z mýho vlastního dítěte je fanatickej komouš nebo hajlující hovado? Proč? Je to jeho volba, když bude takhle spokojenej, budiž mu to přáno, ale jako člověk tím u mne skončí. Syn nesyn.