Přidat názor k článku Jedináček

Monty,
jo, rozumím ti, máme to stejné. Jenže já už vzdávám snahy někomu vysvětlovat, že miluju svoji dceru, až mě překvapuje samotnou, jak moc, protože jsem po dětech nikdy netoužila. Na druhou stranu mě ale hrozně unavuje to, že za ni zodpovídám a svojí nedokonalou výchovou a špatným příkladem na ní páchám nějaké škody. Mateřství jako takové mě nenaplňuje, spíš ničí :-(
Mám pocit, že ostatní matky mění svůj život podle dítěte nějak přirozeněji a samozřejměji.
Takže my spolu můžem blbnout a mazlit se do večera, zažít opravdu pěkné chvilky a pak si uvědomím, že holka už měla spát, nemá připraveno do školy, nic se neučila atd.... V tu chvíli si uvědomím, že bych už konečně měla život uzpůsobit tomu, aby bylo víc času na přípravu do školy, dodržovat víc "režim" atd.. A nějak to hezké vyšumí a já si jen uvědomuju, že nejsem dobrá matka, protože mě tyhle povinnosti zatěžují a není to pro mě samozřejmé.
Prostě si říkám, že by náš vztah byl ještě lepší, kdybych nebyla ve funkci toho, kdo vychovává, kdo je zodpovědný, kdo může snadno selhat, kdo dělá dítěti nepříjemná opatření s tím, že je to pro jeho dobro a jednou mu poděkuje (možná nepoděkuje).