Přidat názor k článku Jedináček

některé věci nás v životě prostě zaskočí, jsou jinak, než bychom je rádi... já mám své děti s mužem svých snů, který se o nás stará, má s nimi hezký vztah, ale přesto jsem u třetího dítěte (chtěného, plánovaného, doslova vymodleného) najednou měla problém se na tohle dítě "napojit", najednou mě "obtěžovalo" se o něj starat - bylo to dáno mnoha okolnostmi, hlavně vnitřním vyčerpáním (přišli jsme před tím o miminko, byla jsem na tom zdravotně nahnutě, manželovi zemřel táta a mnoho dalšího). On si mě ten miláček teda nakonec získal :), hlavně tím, jak se na mě totálně nalepil, což mě nejprve strašně vadilo, ale pak jsem jaksi podlehla jeho kouzlu :), ale určitou dobu jsem si připadala jako naprosto nemožná, citově prázdná matka... asi proto, že jsem v tu chvíli skutečně měla svou "citouv nádrž" dost prázdnou. Vzhledem k tomu, v jaké jsem vyrostla rodině (kde se láska moc neprojevovala, takže je ze mě typický deprivant), tak jak říká můj manžel, moje citová nádrž je bezedná studna. Ono kde nic není, tam není ani co dávat, i když strašně chceme a snažíme se. Takže potřebuju dostatečně čerpat, abych měla dětem co dát - aby z nich nebyli až takoví deprivanti, jako já :) V tomhle musím říct, že potřebuju čerpat "shora", protože ani ten nejvysněnější ideál a ani ti nejbližší přátelé tu moji bezednou studnu nemůžou doplnit... to je nadlidský úkol.