s tím souhlasím, každá práce se má dělat pořádně. Ale opravdu nechci být příliš kritická, i zdravotníci jsou jen lidé a to, že je někdo zdravotní sestra, ještě neznamená, že jsem vždy láskyplná a lidská. To je totiž pak o charakteru a ne o naší volbě zaměstnání.
Jsem jinak bývalá zdravotní sestra, vadilo mi ve zdravotnictví leccos a úplná náhoda mi pomohla najít jiné zaměstnání v době, kdy jsem neustále sloužila 12ctky a neměla ani soukromý život. Dnes mám mj. 7x vyšší plat (po letech sebevzdělávání atd). Byla jsem vždy k lidem milá a ochotná, pracovala jsem i v hospicu a jinak s těžce nemocnýma lidma. Dá se říci, že kdybych zůstala ve zdravotnictví, byla bych dnes hodně unavená (možná i proto, že psychicky a fyzicky by to bylo velmi náročné a tehdy jsem byla příliš mladá a nezkušená, abych si osvojila techniky, jak sebe chránit od "upotřebení", neboť mi chyběla např. víra jeptišek a vedle zaměstnání jsem vedla ještě další život)
A je to opravdu o lidech a co mají v sobě, nemůžeme po nich chtít, aby zdravotníci byli jen lidé mravně na výši, ač jak krásné by to bylo... nechci se nikoho zastávat, ale dobří a špatní lidé jsou všude.
ps. paradoxně ze své vlastní zkušenosti jako pacientka jsem měla vždy na dobré lidi v nemocnicích velké štěstí. Ťuk, ťuk:)Ty "špatné" příklady jsem naopak poznala jako zdravotník.
Názor, že pokud si někdo naříká na plat apod, tak má dělat něco jiného, považuji (i přes mou zkušenost) za zjednodušený. To už bysme se pak mohli dostat do diskuse, co si v životě doopravdy zasloužíme, od platu až po zacházení v nemocnicích... Možná zásada číslo jedna... nebrat si věci osobně...
Předchozí