Přidat názor k článku Oběti domácího násilí

Zkuste na to kouknout z toho druhého břehu - tedy z pohledu těch tchýní a babiček. Zase jsme u toho, co sama v sobě řeším, tedy abych nebyla babička "moc" nebo "moc málo". Je to skoro jedno z nejtěžších dilemat, která jsem v životě řešila. Bydlíme s manželem s naší dcerou, jejím mužem a malou Viktorkou v jednom domě . Myslím (snad je to objektivní), že ve všem spolu velmi dobře vycházíme a naštěstí máme každý pro sebe dost prostoru. Viktorce jsou 3 roky, a já si opravdu nejsem jistá, jak moc se o ní starat. Už mi došlo, že když je nemocná, já už nejsem ta první, která jí má těšit a starat se o ní , vždyť nejsem její maminka. na druhé straně zase přece nemůžu čekat, až za mnou přijde dcera celá vyčerpaná a požádá mě, abych se teď starala já. Tak se snažím, aby to bylo tak nějak mezi. Snad je to dobře. Ale vždycky si úplně jistá nejsem. Co když si mladí říkají něco jako....kdyby raději babička nechala toho čtení ( internetu, zahradničení atd.atd,) a chvíli si s malou pohrála..Prostě nevím.A taky si říkám, že aby si nás mladí vážili,abychom byli všichni spokojení, musíme mít s manželem taky nějaký svůj život, zájmy, přátele atd. Nemůžeme být jenom 24 hodin denně připravení hlídači jejich dětí - z takových lidí jsou pak vyčerpaní a mnohdy nepříjemní prarodiče, kteří se " obětují" a očekávají za to vděk, který nepřichází. Když si dospělé děti založí vlastní rodinu, ten vztah mezi nimi a jejich rodiči se kvalitativně naprosto změní. Teď jde o to jak se změní. Najít tu optimální kvalitu.