Ahoj,
já když jsem ležela v nemocnici, ráda jsem poslouchala příběhy a vyprávění spoluležících. Vyprávěli hlavně staří lidé. Bylo to báječné, když člověk měl na práci jen ležet a ležet a příp. ho něco málo bolelo, vyprávění bylo skvělé. Kolikrát mě napadlo, že jsou někde lidé, kteří mají chuť, potřebu povídat a lidé, kteří mají chuť a potřebu poslouchat. Jak to skloubit ?
Můj nápad je asi vyloženě bláznivý, protože jsem ani nikdy nečetla, že by něco podobného fungovalo v zahraničí, ale proč se nestaví domovy důchodů vedle domovů pro děti nebo třeba vedle léčebny, kde děti musí dlouho pobývat? Asi by to nebylo pro všechny jejich obyvatele, ale pro mnohé asi ano. A takové dětské oči dokážou probudit k životu a dětem by se zase dostalo pozornosti.
I mě samotnou napadá kolik je na tom komplikovaného, ale na jednu stranu nebylo by to nemožné.
Předchozí