Přidat názor k článku Jak matky přicházejí o zásady II

jak už tady někdo napsal, důelžité s dětmi je především přežít, to ovšem zatím netuší prvorodička, očekávající narození sladkého vrnícího usměvavého miminka.

A narodí se jí někdo, kdo má daleko do dokonalosti mimin z letáků a knížek.

Takže co s tím? Nechtít být matkou dle příruček tzv. dokonalou, a tak trochu zapojit nejen hormony a city, ale i rozum.

Jasně: mámě "trhá srdce" kdyby měla nechat dítě trochu vykňourat...je malé...no jenže ony plynou měsíce, novorozenec je v nenávratnu a místo něj je tu skoro batole, co např. nevydrží v postýlce, burcuje jen tak ze sportu v noci rodiče řevem, když ho vezmou do postele, protože už neví "coby", tak lozí i tam po nebohých rodičích...vyžaduje tak, jak se to jako novorozenec naučil skoro neustálé chování, nedokáže si naprosto ani chvíli vystačit sám...nikdy neusne sám, popř. usíná pouze u prsa, nechce se nechat odstavit ani skoro ve dvou letech....

to píšu samé zkušenosti svých známých, žádné bludy...a rada? než maminy najedete na určitý styl chování vůči dítěti nebo zvyklost, promítněte si, zda vám toto bude vyhovovat i za x-měsíců.
Ono se to pak strašně těžko "přeučuje" a "odnaučuje".
Ono se to jaksi dneska "nehodí" říkat, ale děti jsou od přírody takové, že se stále snaží posouvat hranice. Když je rodič pustí hodně daleko, nejsou vděčné, zkusí to ještě dál.

Viz případě mé známé - dítě nenaučené usínat v postýlce, spalo s rodiči, ale časem i toto bylo pro něj málo, takže lozilo v noci po rodičích a ječelo...a na začátku byla jen lítost "se sladkým uzlíčkem", kterého "přece nemůžu odložit do postýlky, který nesmí ani kňournout, hned je konejším u prsu...atd..."