Při čtení článku a reakcí se mi vybavila situace, kdy jsem v noci se řvoucím synem v náručí (ječel už dobře 3 hodiny tahem) stála u okna a najednou mi přišlo, co že by se stalo, kdybych ho vyhodila z toho pátého patra...
Strašný stav! Dnes je mu 8 a už několik let neřve:-)
Chtěla bych povzbudit maminky, tatínky, sourozence ... (sousedy:-) brečících dětí, aby vydrželi. Buď časem příjdou na to, proč miminko pláče nebo "se to samo" srovná.
Napadlo mě ještě, že neutuchající pláč může být taky posilován nervozitou rodičů - maminky, děti na to opravdu hodně reagují. Pokud jsem k ubrečenci přišla jako silná osobnost, která ví, co dělat, utišil se podstatně dřív. Pokud jsem byla rozhozená, bylo to celé špatně. Bohužel není možné být pořád ve formě:-(
Předchozí