Přidat názor k článku Máš ho radši než mě!

Výše uvedené martýrium s adaptací staršího dítěte z Dětského domova mezi vlastní sourozence jsme si doma prožili in natura a mohu jen potvrdit, že se jedná o záležitost velmi komplikovanou, složitou a náročnou pro všechny zúčastněné a s velmi nejistým výsledkem. Přes veškeré snahy všech "původních" obyvatel rodiny (tedy dětí i dospělých) nepodařilo se nám zcela eliminovat ten obrovský rozdíl zjm. v rovině sociální a vztahové, náš nový člen rodiny nedokázal potlačit dlouholeté návyky z ústavní výchovy a to přesto, že to i jemu samotnému bylo nepříjemné (nejčastější odpověď: já vlastně ani nevím, proč jsem to udělal/řekl...) a evidentně měl snahu to změnit. Tedy alespoň zpočátku. Do období puberty to bylo ještě docela dobré a v rámci možností celkem zvladatelné, jak mezi sourozenci, tak i rovině děti - rodiče. Po jejím nástupu se ale začaly vztahy v rodině radikálně zhoršovat na všech úrovních a atmosféra se stala natolik výbušnou, že bylo nutné přikročit až k radikálnímu řešení, kterým bylo dočasné umístění našeho nového člena rodiny na internát. Na chvilku to pomohlo, ale pak se zase vše rychle vrátilo do původního stavu a situace byla natolik neúnosná, že vážně hrozil totální kolaps celé rodiny. Jen s velkým úsilím a za cenu značných ztrát na nervové rovnováze jsme nakonec tu dobu přečkali až k jeho plnoletosti.

Mohu tedy jen potvrdit, že se jedná o krok značně složitý, který by měla každá rodina dobře zvážit a připravit se na možné problémy, domnívám se přitom, že lze obecně předpokládat, že hrozba budoucích závažných problémů roste s věkem přijímaného dítěte, kdy už prakticky není prostor vytvořit si dostatečně silnou a funkční citovou vazbu mezi novým členem rodiny a ostatními, na které by se pak dalo stavět při řešení vzniklých problémů, jako je tomu zcela přirozeně u dětí vlastních. Není to vina těch dětí, ani té rodiny, která se o něco dobrého v upřímné víře snaží, je to skutečnost, kterou je prostě nutno vzít v potaz. Naše ústavy pro osiřelé děti (dětské a kojenecké) jsou dobře materiálně vybavená zařízení s profesionálním personálním obsazením, ale domov to není a nikdy být nemůže. Od dětí, které tam ne vlastní vinou musí strávit část (někdy většinu...) svého dětství tedy nelze čekat víc, než to jací jsou.