Přidat názor k článku „Zbit romskými spoluobčany“

Mám čtyři děti: tři jsem porodila já a čtvrté neznámá romská matka, která se o dítě odmítla starat. Už víc než deset let je Dan mým synem, je to spokojený šikovný kluk (kromě školy zvládá i zajímavou mimoškolní činnost) a je přijatý nejenom námi rodiči, sourozenci a širší rodinou, ale i kamarády ve škole i mimo ni..

Přesto se nám nedávno přihodilo něco podobného. V papírnictví jsem si zamyšleně vybírala pohledy a Dan dárek pro sestru (v ruce třímal peněženku s vlastním pracně ušetřeným kapesným). Tu se ho prodavačka nerudně zeptala: "Co tu chceš? A jestlipak máš vůbec peníze? Tahle propiska stojí..."
Nešťastně se na mě otočil, ale já to naštěstí zaslechla: "Jak to myslíte?"
"Promiňte," honem se omlouvala, "nevěděla jsem, že patří k vám... To víte, musíme si dávat pozor..." O dalších podobných historkách se raději zmiňovat nebudu...

A z druhé strany. Starší syn (po nás světlovlasý) rád jezdí na kole a jezdí na něm nejen do školy, ale i na svoje kroužky. Na ZUŠ končil až v 18.30 a tak ho čekala zpáteční cesta potmě. Bohužel nedaleko od školy bydlí sociálně nepřizpůsobiví romští občané (pracovat se jim nechce a o děti se nestarají). Najednou syna obstoupila tlupa znuděných romských výrostků, začali do něj strkat, aby nemohl na kolo nasednout a jeden z těch starších mu chtěl kolo vzít. Nakonec měl syn štěstí: někdo šel zrovna okolo a oni zbaběle utekli. Syn, který je spíš drobný a není zvyklý se prát, se vrátil domů celý vyděšený. Od té doby musí jezdit MHD...

S panem Čunkem nesouhlasím naprosto zásadně (jedná se o primitivní populismus, který může být nebezpečný), na druhé straně se hodí připomenout, že by Romové konečně měli začít tvrdě(!)pracovat sami na sobě, chtějí-li, aby se pohled "bílých" na ně změnil a aby se jejich sociální situace zlepšila. O tom ale více na jiných (kvalifikovanějších) místech...

Přesto si neodpustím závěrem malou glosu o krádežích, se kterými máme asi Romy spojeny nejvíc: Nekrademe (vyčísleno v korunách) my Češi náhodou mnohem víc?Jenomže my krademe v bílých límečcích, a tak je to přece jen míň vidět než kapsářské krádeže Romů. Pokud ale chceme, aby se pohled našich západních sousedů na nás změnil (jsme pro ně něco jako Romové pro nás), čeká nás rovněž nemalá práce na nás samých: bez poctivosti a vnitřní pravdivosti nás totiž nikdy za rovnocenné partnery a sousedy považovat nebudou.