Přidat názor k článku A co takhle jesličky?

Občas se zájmem sleduji přestřelky mezi maminkama. Dneska mi to nějak nedalo, tak přijdu se svojí troškou do mlýna. Když jsem čekala svoje první dítě, tak jsem chtěla být doma tři roky nejméně. Věnovat se mu, užít si ho atd. Po roce jsem skončila u psychiatra. Deprese, nespavost, výbuchy vzteku (naštěstí nikdy vůči dítěti). A ten měl rychle jasno - šupky do práce. Prostě jsem zjistila, že být jenom "u plotny" nemůžu. Ani návštěvy MC nebyly dostatečnou pomocí, prostě to nešlo. Vyřešil to poloviční úvazek a zlaté babičky, které pomohly, když byla malá nemocná.
U druhého dítka jsem už měla předem domluvené, že půjdu do práce po roce, mám velmi vstřícného zaměstnavatele, který ví, že dělám sice jenom "na půlku", ale celou dobu na maximum a oceňuje to.
Ale sama v sobě jsem si dlouho musela řešit pocit, že jsem divná, když nedokážu být doma s dítětem. Že nejsem ta správná maminka, která jsem chtěla být. A od té doby taky nedokážu tak lehce odsoudit ani jednu ani druhou stranu. Vlastně jsem stála na obou. Jednou jako "ta co chce být doma a lenošit si u děcka" a vzápětí jako "ta kariéristka".