Přidat názor k článku Více jedináčků v populaci? Více egoismu?

Už se to tu celkem nedávno probíralo, byly dva tábory dospělejch jedináčků - kterým sourozenec nechybí a (podle mně převažující) - kterým chybí a moc. Já jsem v té druhé skupině, a nechyběl mi, když jsem byla malá, ale teď. Mám srovnání a závidím mému muži jeho sestry. Žádnej kamarád tohle pouto nenehradí, ani bratranec (mám). Pochopitelně jsem slyšela i o ošklivých sourozeneckých vztazích. Měla jsem to tak, že svým dětem nemůžu udělat to, že je o takovej vztah oberu jen pro iluzorní představu, že se jednomu mohu věnovat víc. Možná by dostalo víc kalhot a svetrů a mělo pokoj jen pro sebe, ale víc citu - ani náhodou.

Ale všimla jsem si, že se lidi bojí, co bude s dítětem jedináčkem, kdyby se s nimi něco stalo. Co ale, kdyby se něco stalo jedináčkovi (nebo se odstěhoval do Austrálie - moje noční můra)?
Nakonec si myslím, že ty děti máme fakt hlavně kvůli sobě, (že bychom chtěli podpořit stát, to se mi nezdá jako moc rozšířenej důvod), ale když tu před časem zazněl názor, že s více dětmi je menší riziko, že zůstane sám rodič, byla přispěvatelka skoro ukamenována. Ale mně připadá tenhle důvod stejně legitimní, jako z mého osobního pohledu sobecké rozhodnutí mít jedno statusové dítě.