Zvládnout se dá ledacos, každý to máme individuálně nastavené.
Kamarádka je už 9 let v kuse na MD s dvouma dětma, doma obstojný chaos a špína, děti dost nevychované, manžel něco vydělá, ona se do práce nehrne. Doma si vyluští křížovku, vypije kafíčko, nakupuje se zásadně o víkendu s dětma a manželem, no a neustále od ní slyším že do práce nemůže protože by to už nezvládla. Že by zakrňovala pocit nemá.
Já sama teď 1.3. nastupuji do práce po 3 letech na MD, během ní jsem zvládla dostudovat VŠ, chodit občas na brigádu, pletla jsem i šila na prcka, pořád jsem vykřikovala že se mi na MD líbí (v tu chvíli skutečně ano) a docela jsem uvažovala i o 4leté MD, a nechápala jsem maminky co mazaly třeba po roce do práce. Teď se už do práce neskutečně těším, až mě to samotnou překvapuje jak. Když jsem o téhle pro mě nepochopitelné změně říkala holkám, tak mě všechny ujistily, že jen zíraly co zvládám. Teď zpětně to chápu, prostě jsem měla zábavu, díky škole jsem se pohybovala i jinde než mezi kašičkama plínkama a nočníčkem, nic mi nechybělo (jo, trochu peněz).
Takže, holt každý to máme skutečně jinak.
Předchozí